A jak to bylo u nás?

Už jako dítě jsem si přála mít svoje vlastní zvířátko, asi jako téměř každé dítě. Měla jsem morče, andulky, ale pejska jsme prostě mít nemohli. Bylo nás pět v bytě dva plus jedna.

A tak prvního pejska jsem si pořídila, vlastně mi ho daroval manžel, až když jsem se nastěhovala do rodinného domku s velkou zahradou. Byl to jezevčík. Báječný chlapík, jen měl velkou vadu, byl to lovec a jak mohl, utekl, a zdecimoval slepice a ostatní drůbež u sousedů. Ale nevzdala jsem to a nějaký čas jsme s jezevčíky sdíleli společnou domácnost až do dne, kdy jsme nešťastnou náhodou o jednu jezevčí holčičku přišli. Tenkrát jsem začala hledat jiné plemeno psa, který by se mi líbil vizuálně a oslovila mě jeho povaha. A bylo to.

Můj první rhodéský ridgeback byla Elsa. V červnu roku 2004 jsme si přivezli nestandartní fenku, báječnou kamarádku a parťačku. A tady začala láska na celý život. Každý den mě svou povahou přesvědčovala o tom, že už nikdy nebudu chtít jiné plemeno. Dožila se pěkných dvanácti let. Ale když z hodiny na hodinu odešla do psího nebe, bolest v duši a prázdné místo v srdci jsem musela nějak utěšit a zaplnit.

A tak se řízením osudu na nás usmálo štěstí a v dubnu 2016 jsme si přivezli Rendy. Fenka, o které v její domovské chovatelské stanici říkali, že je to andílek s čertem v těle. A je to tak. Je to velký mazel, miluje všechny lidi i pejsky, má obrovskou trpělivost s dětmi, není v ní ani kousek agrese. Na druhou stranu má ráda dlouhé procházky, ráda pracuje a učí se novým věcem. Proto doufáme, že nám alespoň jednou vychová stejně úžasná štěňátka.